Romský problém nelze uspat penězi
01. 10. 2011 V Pardubicích a blízkém okolí dnes žije odhadem (přesnější údaje získat nelze) asi 1500 romských rodin. Další stovky žijí ve Svitavách, v České Třebové, Holicích, Hrochově Týnci, v Chrudimi, Hlinsku a dalších místech. Hrozí tady stejně dramatické vyústění napětí jako v Rumburku nebo Varnsdorfu či v České Lípě?
Všem optimistům, kteří mluví o tom, že situace je tady jiná, výchozí podmínky nesrovnatelné, míním skoro populisticky podrážet nohy varováním, že tady u nás to také může explodovat klidně už zítra. Nejde totiž o fakta, počty krádeží a loupeží nebo koncentraci Romů na kilometru čtverečním. Jde především o to, že napětí a nenávist v určité části společnosti se pohybuje blízko hrany únosnosti a stačí i směšná záminka k tomu, aby se rozpoutala xenofobní hysterie.
Nechci být advokátem Romů, přestože o nich, především o těch, kteří žijí v pardubické Husově ulici, vím víc než ti, kteří skandují na náměstích „Cikáni do práce!“.
Ona totiž práce, která vychovává, kultivuje, učí k odpovědnosti a vede k sebevědomí a hrdosti, se stává pro část nejmladší romské dospívající generace naprosto prázdným pojmem.
Stejně se vyprazdňuje v romské komunitě pojem rodina. Překvapivě a nečekaně. Hlavy romských rodin, které vládly autokraticky, dokázaly trestat, odpouštět, pomáhat i vyhnat, ještě jsou. Ale ubývá jich. Sociální pracovnice připouštějí, že už mnohdy nemají partnera k jednání. Stále víc romských dětí dnes nemá zapsáno jméno otce v rodném listu.
Tam, kde není práce a není rodina, tam není zázemí, není jistota, nejsou stabilní hodnoty. Stát pomáhá jen penězi. To je pro něj nejjednodušší, ale nejméně účinné. Ty peníze nakonec skončí u lichvářů, v hracích automatech, u drogových dealerů a majitelů drsných ubytoven. Tam odevzdáváme nemalou část našich daní, ne Romům. Společnost by měla obecně Romům věnovat zvýšenou pozornost a to už od předškolního věku.
