Zlatá přilba si zaslouží víc nápadů a peněz
01. 10. 2011 Zlatá přilba se už letos jede po 63. Znám pár lidí, kteří navštívili už první ročníky. Tvrdí, že už to není, co to bývalo. Jim nemíním vysvětlovat, že na dráze dostihového závodiště se už dnes jezdit nedá, ani nechci připomínat jména těch, kteří na této trati obětovali život. Tento závod, aby si zachoval svou jedinečnost, nesmí ustrnout, odvolávat se jen na úžasnou tradici. Ne každého oslní nádherná nablýskaná zlatá přilba pana Lejhance.
Mám pocit, že, tento úžasný závod zase čeká na omlazující kůru a na nápad, který ji odstartuje. Ta ovšem potřebuje splnění tří podmínek - především vizi, pak drzost pro její uskutečnění a za třetí - peníze.
Když byl před desetiletími tento závod přesunut z drnovité dráhy na plochodrážní areál, prorokovali mnozí Zlaté přilbě rychlou smrt. Nestalo se tak, protože nápad to byl nakonec realistický a řešení jediným možným. Jeho autoři se nenechali odradit skeptiky a staromilci. Měli i podporu Svazarmu a peníze nebyly zas takovým problémem.
Aby se Zlatá přilba dožila stého ročníku, potřebuje jednou za čas geniální nakopnutí, odhodlaní a ideu v hlavách lidí, kteří propadli vůni etylu. A hlavně ty peníze. O těch jsem chtěl především psát. Porovnejme milióny, které Pardubice věnují Velké pardubické a kolik Zlaté přilbě. Plochodrážníci by měli být hlasitější, drzejší, na peníze hladovější. Jinak se jejich báječný závod může stát za pár let jen nostalgickou vzpomínkou. Uvědomuji si, že všichni spjatí se „Zlatou“ to dělají z lásky a z obdivuhodného klukovského fandovství, jinak by to už dávno museli pověsit na hřebík. Burcuji podnikatelskou i politickou elitu a jako Pardubák žádám: „Nenechte Zlatou zahynout!“.
