Interpelace M. Váni na premiéra Nečase ze dne 9. 6. 2011
15. 6. 2011 Interpelace Miroslava Váni 9. 6. 2011
Předseda vlády Petr Nečas odpověděl na interpelaci poslance Miroslava Váni ve věci státního rozpočtu. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 338.
Otevírám rozpravu. Pan poslanec Miroslav Váňa dostane slovo. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Váňa: Dobrý den, vážená paní předsedající. Dobrý den, kolegyně a kolegové.
Vážený pane premiére, dovolte mi, abych vyslovil nesouhlas s vaší odpovědí na moji písemnou interpelaci, a to na téma procedury projednávání státního rozpočtu na sklonku roku minulého tady na půdě Poslanecké sněmovny, a souběžně na téma dopadů neuvážených - a to je velmi slušně a kulantně řečeno - vládních rozpočtových výdajových škrtů.
Vážený pane premiére, na ten samotný vstup si nemohu odpustit zde veřejný povzdech a konstatovat veřejnou lítost nad úrovní práce vašich nejbližších, nad úrovní práce vaší vládní agendy, vládní administrativy.
Proč to, pane premiére, zde dnes tady říkám? Říkám to proto, jelikož jsem svoji interpelaci zaslal v souladu s jednacím řádem naší Poslanecké sněmovny, který jsme si tady všichni odsouhlasili, pane premiére, prosím, 15. listopadu roku 2010. Dnes, tuším, je rok 2011 a nemýlím-li se, je měsíc červen a jsme v půli tohoto měsíce. Já si nechci připisovat nějakou velkou důležitost, určitě bych si nemyslel, že se poslanci, jednomu z řady, bude vládní agenda věnovat hned. Vidíte, už mi z toho i ten hlas přeskakuje, jak je mi to líto. Ale přece jenom si myslím, že půl roku je tak trochu až příliš dlouhá doba. A tak si musím sobě položit otázku: Když taková prkotina, jako je odpověď premiéra, předsedy vlády České republiky, jednomu bezvýznamnému zraněnému poslanci (poslanec Váňa má levou ruku v sádře) a trvá to půl roku, jak pan premiér se chce popasovat s tak důležitými problémy, jako je reforma této země. Otázka zůstane nezodpovězena.
Pane premiére, já jsem se nenechal odradit a 7. února jsem sedl a interpelaci jsem vám poslal. A proto zde se svojí nespokojeností stojím před kolegyněmi a před vámi samotným.
Pane premiére, ve své interpelaci se vás skromně táži, proč jste zvolil proceduru projednávání státního rozpočtu tady na půdě Poslanecké sněmovny v tak obrovském kvapíku, proč jste zvolil proceduru projednávání státního rozpočtu ve stavu legislativní nouze. Všichni poučení i nepoučení ví, že to byl frčák, kterým prolítl státní rozpočet tady Sněmovnou. Všichni zasvěcení i nezasvěcení ví, že to byl prosím naschvál. Že to byl naschvál, aby opozice byla vyfaulována, aby byla vyřazena, aby byla vyautována. Prosím v nadneseném příměru řečeno, pane premiére, vy jste opozici zalepili páskou ústa, vy jste opozici svázali do kozelce a hodili do hluboké rokle mlčení. Vy jste nás buldozerem odhrnuli, aby opozice šla z cesty, aby vám nekladla žádné otázky. A tak jste si sami bez nás státní rozpočet projednali.
Víte, vaše vláda, pane premiére, argumentuje tím, že plošné škrty ve výdajích jsou nutné a že jsou nutné proto, že chcete snížit zadluženost země tímto opatřením. Zprvu by se to mohlo zdát i logické, ale proto já si musím nutně klást otázku, proč to byla vaše předchůdkyně, vláda obou Mirků, Mirka Topolánka a Mirka Kalouska, která svými rozpočtovými opatřeními přivedla zemi k historicky největšímu schodku. Připravila státní rozpočet, který měl schodek 224 mld. Byla to právě vaše předchůdkyně, vláda obou Mirků, která výrazným snížením daní, výrazným snížením příjmů státního rozpočtu, vyrobila pokles ročně v příjmech státního rozpočtu, a to o 90 mld. korun. No, je přece jasné, že těch malých skromných 90 mld., které se rozkutálelo jako náhodou do kapes těch nejbohatších, je z nějakých kapes zapotřebí vytahat. A tak proto teď tato vláda a tato vládní koalice přichází s lékem, který se jmenuje plošné výdajové škrty.
Víte, pane premiére, strašení vaší vlády, strašení vaší ODS, že to byly vlády sociálních demokratů, které zemi zadlužily, to už dneska nikdo nebere vážně. Všichni ví, že to je odvádění od pravdy někam do cesty blábolů, do cesty bludů. Proto si pojďme prosím udělat kratičký výlet do nedávné krátké historie po roku 1989. Tehdy byl dán majetek do transformace v rozsahu přes 1 bil. korun. Přes 1 bil. korun, to je, nemýlím-li se, více jak tisíc miliard. A tak se privatizovalo, privatizovalo a privatizovalo, až se zase ty miliardy jaksi rozkutálely, rozutekly, kamsi ztratily a efektivnost, pane premiére, když tak mě opravte, zda-li se mýlím, celé privatizace byla taková, že dvě třetiny transformovaného privatizovaného majetku se rozkutálelo a ztratilo, když nechci říct ukradlo, proto budu říkat ztratilo. Dvě třetiny majetku se zkrátka ztratilo.
Přichází rok 1997, přichází ekonomická krize za doby Václava Klause. Přichází rok 1998 a s tím přichází první sociálně demokratická vláda Miloše Zemana a ta řeší první ránu. Ránu 300 mld. nedobytných rozkradených úvěrů, které končí v České konsolidační bance, později v České konsolidační agentuře, protože to byly úvěry, kde ti, kteří si je brali, dopředu vědí, že je nikdy nevrátí. A ti, kteří jim je dávali, velmi dobře tušili, že ty penízky stát nikdy neuvidí. A tak to byl první problém, který řeší vláda sociálních demokratů. Žádná vláda není originální, žádný člověk není bez chyby, žádná vláda není bez chyby. Ani tato ani další vlády sociálních demokratů nebyly bez chyby. Ale pozor. Nikdo vládám sociálních demokratů nemůže upřít jedno - byly to ony, vlády sociálních demokratů, které nastartovaly růst ekonomiky země. A není-li to tak, tak to prosím doložte na číslech. Nedoložíte to, protože je to tak.
Byly to vlády sociálních demokratů, které nastartovaly růst koupěschopné poptávky občanů, přeloženo do češtiny znamená to, že lidé z toho, že rostla ekonomika země, čili hrubý domácí produkt, měli něco i ve své peněžence, protože jim rostly jejich korunky, jejich příjmy, jejich důchody, jejich mzdy. Vlády sociálních demokratů rodinám zvyšovaly nominální i reálné mzdy, vlády sociálních demokratů zvyšovaly rodinám rodičovské příspěvky, dětské přídavky, porodné, dávky pro sociálně potřebné. A tak s vládami sociálních demokratů lidé pochopili, že široké masy veřejnosti nemají jenom něco z toho, že si to přečtou v novinách, že roste ekonomika země, ale, jak jsem již řekl, cítí to ve své výplatní pásce, ve své vlastní domácí peněžence, ve svém vlastním rozpočtu.
Bác. Přichází rok 2006. Bác. A je tady vláda obou Mirků. Mirka Topolánka, Mirka Kalouska. Přichází smlouva ODS s občany. Přichází smlouva s voliči. ODS slíbila, že daně klesnou všem, ne jenom nejbohatším.
ODS slíbila, že daně klesnou všem, ne jenom nejbohatším. ODS slíbila, že všem porostou jejich příjmy. Že firmám porostou zisky. ODS slíbila, že úprava daně z přidané hodnoty, čili růst nepřímých daní nebude tak bolet, že to nebude tak vážné, a dokonce slíbila, že u 70 % zboží růstem nepřímých daní ceny spadnou. Někteří tomu i uvěřili.
ODS slíbila důchodcům, že jim přidá tisícikorunu k jejich důchodům, aby kompenzovala růst cen. ODS slíbila že nezavede školné, že zastaví propad snižování životní úrovně rodin, že zvýší životní úroveň pracujících, že všichni se budou mít líp. To všechno ODS slibovala.
První kabinet Mirka Topolánka byl kabinet bez důvěry. Druhý kabinet, který Mirek Topolánek sestavil, byl kabinet, který zde pracoval, ale dlužno říci, byl postaven na zradě, na lži, na korupci, na podvodu. To nebylo hezké a viděla to a cítila to celá společnost.
Víte, já si pamatuji, jak celá země byla poseta velkými modrými bodrými billboarďáky, těmi nažehlenými, vyretušovanými, opálenými důchodci s bílými zuby, kteří se smáli na ty naše utrápené důchodce a slibovali jim růst důchodů, lepší prosperitu, zahraniční dovolené, slibovali růst blaha. Ale je logické, že ti utrápení důchodci v terénu, na chodnících, v té životní praxi tomu nevěřili, protože oni dennodenně byli konfrontováni s úplně jinou realitou. A tak pro sliby ODS si lidé přiřadili ke značce ODS značku sliby-chyby. ODS rovná se sliby-chyby.
V polovině roku 2007 přichází vláda Mirka Topolánka s děravým baťohem reformních zákonů sem do Poslanecké sněmovny. Zavádí, když obrací tento baťůžek, tak zavádí a z batůžku padá rovná daň. Z baťůžku padá snižování přímých daní, čili výhodné pouze pro ty nejbohatší, pro finanční elity. Z batůžku padá snižování daní právnickým a fyzickým osobám. A tak se tady jako náhodou dělá daňový ráj pro ty nejbohatší. Ale z baťůžku taky padá to B, to co už tak příliš optimistické není, a to padá na široké masy, a to je daňová zátěž čili růst nepřímých daní. A to dopadá na záda a na bedra širokých mas celé veřejnosti.
Tehdy vláda Mirka Topolánka pracovala tak rychle, taky volila takový kvapík, že zapomněla ten svůj reformní baťoh projednat i se svými vlastními a skoro se z toho někteří poslanci utopili i ve vířivce. Protože nic nevěděli, nevěděli, jaký je reformní baťoh zákonů.
Tato vláda tehdy, a to si pamatuji, ten reformní baťoh zákonů zapomněla projednat i se svými koaličními partnery. A tak, pane premiére, předchůdkyně, vláda Mirka Topolánka je tolik totožná - děkuji, kolego, položte to sem, děkuji za vaši vstřícnost, děkuji (poslanec donesl poslanci Váňovi k pultíku podložku pro zraněnou ruku) - je tolik totožná, tak vám příbuzná a tak blízká vaší vládě, a ta vaše vláda z naprosto nepochopitelných důvodů na nemoc zadluženosti země, poučena předchozí vaší vládou ODS, přichází a opakuje stejnou chybu. Přichází se zázračným lékem a to je lék vypustit příjmy státního rozpočtu, snížit příjmy státního rozpočtu, nacpat a napěchovat kapsy nejbohatším a korunku ke korunce vytahat z rozpočtů širokých mas, rodin, mladých manželství, seniorů, širokých vrstev.
Vážený pane premiére, celá politika, kterou volila předchozí vláda, tak je velmi nespravedlivá. Víte, já o tom nehovořím proto, abych marnil váš drahocenný čas, ale hovořím o tom proto zcela záměrně, že se nedá pochopit filozofie a počínání vaší vlády, že se nedají pochopit reformní kroky vaší vlády aniž bychom nevzpomněli na to, co dělala předchozí vláda. Protože - a tím nechci vaši vládu ospravedlňovat, ale ona zapříčinila i to, že vy se chováte tak, jak se chováte. Ona vám vtiskla punc toho, že vy se dnes chováte, jak se chováte. Když vypustí rybník příjmů o sto miliard korun ročně, no to si moc dnes vy vyskakovat nemůžete. To je jasné. A proto já o tom tady hovořím.
Jenom připomenu, že tehdy na zázračné reformě vydělali opravdu ti nejbohatší. Na reformě Mirka Topolánka vydělali všichni ti, kteří měli více než 40 tisíc za měsíc. Ti na ní vydělali. Vydělaly na ní rodiny, kde oba dva kupříkladu podnikali - to je ze statistických údajů, to není vybájené a vysněné - a jejich příjem měsíčně činil 200 tisíc korun. To nejsou špatné peníze. A představte si, na reformě vydělali +32 tisíc. Opak, kde rodina, kde jeden pracoval za 20 tisíc a druhý či druhá byla na mateřské a bylo tam dítě 3,5 roku, tak ti na reformě prodělali 4,5 tisíce za měsíc. Opět statistické údaje, ne vybájeno.
A škrtem pera k 1. 1. 2008, čili razantním snížením daní nejbohatším vláda Mirka Topolánka, vaše předchůdkyně, posílá do kapes sedmi manažerům z ČEZu + 300 miliónů korun navíc. Plus 300 mil. korun navíc je, že tito manažeři ČEZu škrtem pera formou snížení daní do svých rachitických vyhublých příjmů rodinných rozpočtů dostávají korunku ke korunce plus 300 miliónů. A já si nejsem tak úplně jistý, zdali to potřebují. Já si vážně nejsem jistý, jsem skoro na pochybách. Tak taková je spravedlnost politiky vlády předchůdkyně ODS. Ale i tato vláda jde věrně v jejích šlépějích.
Pane premiére, pojďme se podívat, kdo vážně zemi zadlužuje. Vlády sociálních demokratů předaly zemi s veřejným dluhem z hrubého domácího produktu 29 %. Vláda ODS Mirka Topolánka předala zemi s veřejným dluhem přes 40 %. Roční deficit rozpočtu sociálně demokratické vlády představoval částku 2,9 % z hrubého domácího produktu, kdežto roční deficit rozpočtu Topolánkovy vlády představoval sedm procent z hrubého domácího produktu. Za vlád sociálních demokratů rostla dynamika ekonomiky. Hrubý domácí produkt přesahoval plus čtyři procenta, za vlád pravicových tomu byl pravý opak.
Vážený pane premiére, vaše současná vláda připravovanými plošnými vládními škrty je připravena opravdu ztížit pozici a postavení statisícům českých, moravských a slezských rodin. Viděno optikou této vlády stát je zázračný lékař. Proč to říkám? Na sklonku minulého roku, roku 2010, kdy začala působil nová vyhláška, tak se nám uzdravil každý desátý důchodce, který pobíral částečný a invalidní důchod.
Ano, každý desátý důchodce odcházel od lékaře s razítkem schopen. To nebylo zázrakem, to bylo jenom, pane premiére, jiným úhlem pohledu. Prostě se napsala nová vyhláška, důchodci odhodili berličky, vzali si tretry a vyběhli na tartar. Byli zdraví jak čamrdy. To víte, že to tak nebylo. Pravý opak. Ti nemocní invalidní důchodci byli dále nemocní, ale akorát byli přinuceni zapojit se na stará kolena s berličkami a holemi pěkně do pracovního procesu. Co se stalo? Dotklo se to 53 tisíc invalidů. To není tak málo, že? 53 tisíc invalidů. A co se stalo dál? No, taková maličkost jako, že jim vyhubly jejich příjmy, česky řečeno snížily se jim příjmy na úrovni pod 50 %. Koho by to zajímalo, že? Koho zajímají invalidé? (Poslankyně Kohoutová reaguje z lavice.) Mě zajímají, vás také, paní kolegyni také, tak už jsme dva. Mě zajímají.
Takže, vážený pane premiére, toto chování je chování, které je necitlivé. Když nutíme invalidy, kteří dříve pobírali své částečné či plné invalidní důchody, aby žili za plat, který nedosahuje ani 50 %, tak to není humánní a není to hezké. A co to vyvolalo? Tragédie, vraždy, sebevraždy, růst kriminality. Spoustu lidí přišlo o střechu nad hlavou. A když jsme si tady včera povídali o bezdomovcích, já jsem se zájmem tu rozpravu sledoval, tak mnoho lidí do této skupiny tímto opatřením právě spadlo. Prostě to je realita! To není z říše snů, to je realita, tak to zkrátka bylo!
Současná vláda si proti sobě právě tím, jak jsme se zachovali při projednávání státního rozpočtu, postavila armádu 40 tisíc zaměstnanců, kteří státu slouží v dobrém slova smyslu, kteří pečují o chod státu. 40 tisíc zaměstnanců si vláda postavila proti sobě. A proč? Protože se k nim chová jako macecha. (Veselost v řadách poslanců ČSSD.) Jako macecha, chová se k nim zle, ošklivě, macešsky. A lidé si toho všimnou a je jim to líto a líto a potom budou demonstrovat a demonstrovat. Takže to není hezké od vlády, když k těm, kteří pro ni slouží, pracují na chodu státu, že se k nim takto macešsky vláda chová.
Vážený pane premiére, já se ptám, proč chce tato vláda tahat miliardy z peněženek, které chybí ve státním rozpočtu u středních vrstev. Proč chcete tahat korunku ke korunce z rodinných rozpočtů mladých začínajících rodin? Proč chcete snižovat příjmy pracovníků státu? Proč snižujete a saháte na platy policistů? Proč chcete snižovat platy hasičů? Proč chcete snižovat platy zdravotníků? Proč jste připraveni snižovat platy záchranářů, platy celníků, platy daňových úředníků? A teď bych mohl jmenovat všechny profese, které vytváří obrovskou čtyřicetitisícovou armádu.
Pane premiére, smutné je to, že vaše předchůdkyně vyrobila průvan v peněžence státu, čili snížila příjmy státního rozpočtu o 90 mld. a teď tam ty peníze chce přivést z kapes, z rozpočtů, z peněženek širokých mas, široké veřejnosti, lidí práce a teď chce trestat ty, kteří to vůbec nezavinili. A proto je vláda připravena dělat velmi tvrdé a kruté škrty ve výdajích státního rozpočtu. Proto vláda je připravena privatizovat penze, privatizovat zdravotnictví, privatizovat školství, privatizovat veřejné služby. Plošné škrty ve výdajích prostě rabují peněženky, lidí. Rabují peněženky lidí! Dusí výdaje rozpočtů rodin.
Vy prostě, tato vláda ubližujete více početným rodinám. Vy ubližujete maminkám s dětmi. Ubližujete, protože většina rodin žije v takové situaci nejen, že počítá korunu ke koruně, nejen, že žije od výplaty k výplatě, ale nějaké takové vábení na krásné zahraniční dovolené u moře, tak na to už mnoho maminek slyšet nemůže. Prostě nemůže, jelikož na to nemá. A víte, jaký je pocit mnoha maminek. Ono se teď může stát, že hraji na city, ale to je životní realita, to je realita obyčejného, tvrdého, všedního dne. Když se maminka kouká do kočárku svému miminku do tváře, a tak si v duchu říká: safra, co mě čeká zítra, pozítří. Budu mít na to, abych udržela zdraví svého dítěte, svého malého budulínka? Budu mít na to, abych mu zaplatila zdravotní péči, abych mu koupila botičky, jednou abych mu zaplatila dovolenou, budu mít na to, abych mu dala vzdělání? A co když se něco se mnou stane, to jsou otázky, které si naše maminky kladou. Tyto otázky si kladou. Celá řada rodičů se takto sebe sama ptá, protože žijeme ve společnosti strachu. Lidé mají strach z toho, co bude zítra. (Poslankyně Kohoutová reaguje z lavice.)
Paní předsedající, neposlušné paní kolegyni, která nemá strach z ničeho, já si dovolím vzkázat, že bych chtěl mít její klidnou duši. No, celá řada lidí to štěstí hold nemá, nemá! Takže taková je tvrdá životní realita. A tak se vláda vyznačuje velkou dávkou nedůvěry. Lidé už od vlády utíkají. Lidé jí nevěří. Lidé se za chvíli vlády začnou bát. Lidé už pochopili, že vláda nepracuje pro ně, že nepracuje pro širokou veřejnost, ale že pracuje pro úzké elity. Lidé pochopili, že celá reforma se scvrkla na pouhopouhé škrty pera ve výdajích státního rozpočtu. A státní rozpočet povede k růstu armády nezaměstnaných, k celému růstu řady bezdomovců. Rozpočet povede k tomu, že se budou rušit další pracovní místa, že bude velmi vážně omezovaná ekonomická stabilita našich rodin. Vláda se také vyznačuje tím, a to zde nebylo, že, co řekne v pondělí, neplatí v úterý, ve středu to zapomene a v pátek napíše úplně nový příběh. A ten druhý týden, když to takhle jde týden od týdne, tak už se v tom ty rodiny těžko orientují. Oni už si to ani nestačí do poznámkového bloku všechno zapsat, jak se to všechno mění ze dne na den.
Takže to je potom těžké a těžko můžeme po lidech chtít, aby měli něco, čemu se říká sociální klid, aby měli něco, čemu se říká sociální jistota. Takže je to doba, která není lehká. Vláda také ve svém rozpočtu nezahrnula ani jedno prorodinné opatření, vláda prostě nepodporuje více početné rodiny. Vláda nevytváří prostor, aby se v našich rodinách rodilo více dětí. Nevytváří myslím ekonomický prostor, že. Takže ekonomický prostor vláda nevytváří. Vláda odvádí pozornost od pravé příčiny, a to, že ona sama skutečně, jak jsem již řekl, pracuje pro ty nejbohatší. Vláda vytvořila daňový ráj v České republice pro nejbohatší.
Pojďme se podívat, jaké že jde daňové zatížení v ostatních státech - velmi stručně. Zdanění ve Velké Británii - 40 %, Norsko - 40 %, Švýcarsko - 43 %, Španělsko - 43 %, Německo - 48 %, Rakousko - 50 %, Dánsko - 50 %, Finsko - 54 %, Belgie - 54 %, Švédsko - 61 %, Česko - daňový ráj, daňový ráj pro nejbohatší. Pojďme se jenom podívat na veřejný dluh v zemích Evropské unie. Finsko - 33 %, Švédsko - 38 %, Polsko - 47 %, Rakousko - 63 %, Německo - 66 %, Francie - 68 %, Belgie - 90 %. Čili, já nikoho nechlácholím, ale chci jenom těmito čísly deklarovat, demonstrovat a ukázat, že není důvod k poplachu, je důvod k rozumné ekonomické politice.
Ale rozumná ekonomická politika neznamená ostrou tužku a škrty vůči těm, kteří to nejméně potřebují. A sahat do kapes těm, kteří to nejméně potřebují.
Je už dost toho, abychom dále budovali společnost strachu, společnost, kde lidé mají strach zestárnout. Společnost, kde lidé mají strach onemocnět. Společnost, kde lidé mají strach o ztrátu svého zaměstnání. Stále více lidí má strach z chudoby. Prostě mají strach, co s nimi bude. Čtyřicet procent lidí mladších 30 let se vážně obává chudoby. A já se ptám - je to normální? Má nás to všechny nechat v klidu? Čtyřicet procent lidí do 30 let se bojí, co s nimi bude. Třicet procent lidí starších nad 30 let se bojí stáří a bojí se chudoby. Bojí se, jak to v jejich rodině bude vypadat.
A to je důvod, který mne, pane premiére, vede k závěru, že opatření, která dělá tato vláda, nejsou opatření pro lidi, že jsou to naopak opatření, která rozevírají nůžky mezi příjmy těch nejbohatších, mezi příjmy středních vrstev, mezi příjmy té nízkohladinové skupiny obyvatel. A to není dobře, protože to vyvolává zákonitě sociální napětí. Tato vláda pracuje v žoldu pěti procent těch nejbohatších, devadesát pět procent lidí na tuto vládu, na její ekonomickou politiku doplácí proto, aby ti nejbohatší bezstarostně a bezpracně mohli bohatnout.
A tak důsledek a výslednice vládní politiky, která se promítá zákonitě do koncepce státního rozpočtu, je to, že státní rozpočet je krutý ke středněpříjmovým vrstvám, že státní rozpočet je krutý k nízkopříjmovým skupinám, že státní rozpočet je krutý k lidem práce, k lidem, kterým jsou doslova za pochodu obráceny kapsy naruby. Nejvíc výdajové škrty odskáčí senioři, vícepočetné rodiny, mladá manželství. A nemocní, postižení, bezmocní, ti jsou odsuzováni na pokraj společnosti. Ti jsou z té společnosti jaksi vystrnaděni, jim se velmi výrazně snižují příjmy.
Do rozpočtů obyčejných lidí prostě je krvavě zatnuta sekera v podobě růstu daní z přidané hodnoty. Tyto daně jsou opravdu zavrtány jako červotočové do ceny každého zboží, každé služby, takže propočty jednoznačně vypovídají o tom, jak klesne životní úroveň rodinám, až na jejich bedra dopadne růst sazeb daně z přidané hodnoty, protože tím se lidem zdraží ale úplně, úplně všechno.
Pane premiére, v závěru je mi smutno a musím říct, že vytváříte naprosto jiné šance. Jiné šance pro bohaté, jiné šance pro chudé. A tak mnoho lidí má oprávněný pocit, že si z nich tato vláda dělá dobrý den, že si z nich tato vláda dělá srandu a legraci. Zkuste se zeptat řady důchodců, kteří bydlí v nájemních bytech a ze svého důchodu, když zaplatí nájem, tak ne, že by jim vůbec nezbylo, ale zbude jim opravdu na tu nejnutnější obživu. A není to vůbec na žádné vyskakování, vůbec ne. Prostě to je realita a důsledek vládní politiky.
Pane premiére, já vám děkuji za to, že jste mne vyslechl. Přesto musím konstatovat, že nejsem spokojen s Vaší odpovědí na moji písemnou interpelaci, protože jste mi ve své odpovědi nedokázal na mé otázky zareagovat, a proto tedy navrhuji tu Vaši odpověď k zamítnutí.
Děkuji Vám.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Pan premiér bude chtít reagovat. Prosím, pane premiére, máte prostor.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, a také prosím prostřednictvím paní předsedající říci i vážený pane zraněný poslanče Váňo. Chci vám v prvé řadě prostřednictvím paní předsedající popřát brzké uzdravení z vašeho zranění. Pevně doufám, že poškozena je pouze ruka, že ten pád byl pouze na ruku, i když z obsahu vaší řeči si úplně jist nejsem, ale vycházím vždy z té lepší varianty. (Veselost a potlesk přítomných poslanců.)
Velmi pateticky jste tady mluvil o vaší interpelaci z 15. listopadu 2010. To je, dámy a pánové, zajímavý příběh.
Pan poslanec Váňa již dvakrát mluví o této interpelaci a stěžuje si, že odpověď na ni je vlastně projednávána teprve teď. Jaká jsou, dámy a pánové, fakta o této interpelaci z 15. listopadu 2010?
Na Úřadu vlády - a dá se to dokázat na evidenci - není žádný údaj o tom, že by tato interpelace na Úřad vlády byla kdy doručena. Samozřejmě může to být šotek-záškodník, který ztratil zlovolně interpelaci pana poslance Váni, který je součástí samozřejmě protiváňovské politiky této vlády v čele s premiérem Nečasem.
Ano, byla by to relevantní hypotéza, kdybychom se nepodívali také na evidenci v Poslanecké sněmovně. A tady se nám to skutečně zamotává, dámy a pánové. Ani Poslanecká sněmovna nemá zaevidovanou žádnou interpelaci pana poslance Váni z 15. listopadu 2010. Máme tady interpelaci fantoma. Je to poprvé v dějinách Poslanecké sněmovny, co projednáváme interpelaci fantoma, interpelaci, která není zaregistrována.
Kdepak byl ten šotek-záškodník? Není náhodou někde přímo u pana poslance Váni? Myslím si, že by na tuto mou interpelaci měl pan poslanec Váňa odpovědět velmi rychle a šotka-záškodníka ze svého okolí vyhnat, protože to by se nám věru špatně komunikovalo, kdybychom komunikovali na základě interpelací, které jsou v podstatě fantomem.
Takže tolik na margo údajné interpelace z 15. listopadu.
Pak ale samozřejmě je tady interpelace ze 17. února 2011. Ta skutečně reálně existuje, i když obsahem se od toho fantoma nijak neliší.
Zazněla tady celá řada postřehů a věcí. Já musím konstatovat prostřednictvím paní předsedající, pane poslanče Váňo, že skutečně nesdílím vaši bohorovnost, kterou jste tady několikrát vyjádřil např. tím, že se vlastně s výší veřejného dluhu nic neděje, protože třeba Belgie má 90 % hrubého domácího produktu, a že je to zbytečná panika, proč vláda šetří a podobně.
Musím říci, že ten důvod je poměrně jednoduchý. A já ho uvedu na několika konkrétních číslech. Nárůst rizikové přirážky za český státní dluhopis, kterou platí ČR, o 0,1 procenta znamená zvýšení dluhové služby o 1,5 mld. Kč., dluhové služby jako součásti výdajů státního rozpočtu. Demonstroval bych to na konkrétním propočtu. Jestliže se podíváme na server agentury Bloomberg, kde jsou výše úroků, za které jsou obchodovány státní dluhopisy jednotlivých zemí, vybereme srovnatelný produkt, v tomto případě desetiletý státní dluhopis, například náš a nedalekého a spřáteleného Maďarska, zjistíme, že český státní dluhopis v okamžiku, který si zvolíme jako referenční datum, byl obchodován za 4,1 procentního bodu jako úroku, maďarský státní dluhopis ve stejné době byl obchodován za 7,1 % úroku. To znamená rozdíl tří procentních bodů! Pokud použijeme ono číslo, o kterém jsem mluvil, to je jednoduchá trojčlenka, tak dojdeme jednoznačně k závěru, že kdyby ČR obchodovala své dluhopisy za stejný úrok jako Maďarsko, tak bychom na dluhovou službu potřebovali o 45 mld. korun více. O 45 miliard korun více! To je rozdíl v úrocích. Má tedy význam mít kredibilitu na mezinárodních trzích? Má význam provádět úspornou, racionální, reformní a modernizační politiku? Jednoznačně má! Protože každý takový krok se okamžitě odrazí a odrazí se samozřejmě buďto negativně v podobě zvýšení výdajů státního rozpočtu nárůstem dluhové služby, anebo naopak. A vláda ČR pod mým vedením se jednoznačně rozhodla jít cestou, že nechceme zvyšovat výdaje státního rozpočtu, že zodpovědnou úspornou rozpočtovou politikou, politikou modernizačních reforem chceme, abychom naopak dluhovou službu snižovali.
Mnohokrát tady zaznělo a je to opakovaná lež, která naštěstí se nestává pravdou, že daňové reformy, které byly provedeny, jsou daňové reformy, které slouží pouze bohatým. Já chci pozornosti nejenom pana poslance Váni, ale i dalších poslankyň a poslanců z řad sociální demokracie, doporučit materiál Českého statistického úřadu Vývoj příjmů českých rodin v letech 2005-2009, kde najdou jednoznačná fakta, která vyvrací tuto jejich stokrát, tisíckrát, milionkrát omílanou tezi. Vyvrací ji jednoznačně buďto jako lež, nebo jako neznalost, anebo jako kombinaci obojího. Každý nechť si vybere, co z toho pro kterého sociálního demokrata platí. Je tam jednoznačně napsána teze, a nyní cituji z této studie Českého statistického úřadu Vývoj příjmů českých rodin v letech 2005-2009: "Největší prospěch z daňových reforem měly domácnosti s nízkými příjmy, zejména domácnosti s nezaopatřenými dětmi." Znovu to opakuji, aby to skutečně dolehlo až do sociálně demokratických lavic, až k uším i pana poslance Váni: Největší prospěch z daňových reforem měly domácnosti s nízkými příjmy, zejména domácnosti s nezaopatřenými dětmi. Aby také ne! Daňový systém nastavený tak, že poplatník s jedním dítětem neplatí ani korunu daně z příjmů, ani korunu daně z příjmů!, až do výše své hrubé mzdy 14 700,- Kč, a pokud má dvě děti, až do výše hrubé mzdy 19 000,- Kč, nezaplatí ani korunu, ani korunu! daně z příjmů, kdy jedna třetina rodin s dětmi dosáhne na tzv. daňový bonus, čili i když uplatní všechny daňové odpočty a slevy na dani, tak dostane ještě bonus od státu, tak aby ne! Realitou potom je, že v roce 2008 reálné čisté příjmy rodin s dětmi vzrostly o 4 %, o rok později o 2 % a v roce 2010 opět o další 2 %. Musím říci, že mluvím o reálných čistých příjmech rodin s dětmi. Čili tato teze prostě není pravdivá. Tuto tezi může hlásat opravdu jenom ten, kdo nezná fakta, anebo kdo vědomě říká nepravdu.
Je to také zdokumentovatelné i tam, kde se podíváme na statistiku rodinných účtů, kde se jednoznačně ukazuje, jak se změnila v roce 2007, čili před reformou, a v roce 2009, čili po reformě, příjmová situace českých rodin. Příjem alespoň 10 tis. na hlavu v roce 2007 před těmito reformními změnami mělo 41 % českých rodin. Po těchto reformních změnách, označovaných českou levicí jako asociální, protilidové, zaměřené proti středním vrstvám, proti lidem s nízkými příjmy, mělo tento příjem na hlavu 60 % českých rodin. Čili během dvou let po provedení těchto reformních kroků 10 tis. na hlavu minimálně ze 41 % českých rodin během dvou let skokově v podstatě na tři pětiny, na 60 % českých rodin - opět jednoznačný, faktický, nezpochybnitelný, evidentní důkaz nepravdivosti této teze, tedy že reformy byly dělány pro bohaté. Naopak na těchto číslech se jednoznačně prokazuje, že nejvíce na tom vydělaly právě střední a nízkopříjmové vrstvy. Mimo jiné právě odstranění stávajícího daňového systému v podobě rovné daně s nastavenými slevami by mělo největší negativní dopad právě na středněpříjmové a nízkopříjmové rodiny s dětmi. Jako důkaz opět může posloužit sousední Slovensko, kde sociálně demokratický expremiér Fico ani omylem nesáhnul na tento systém rovné daně, protože moc dobře věděl, že by poškodil občany Slovenské republiky. Že dštil oheň a síru na tento systém před volbami, to je jedna věc. Po volbách tento systém ponechal a já jsem přesvědčen, že takto rozumně se zachová i sociální demokracie.
Bylo tady mnohokrát opakováno, a pan poslanec Váňa se vydal hluboko do historie, což já beru, mimochodem je to výhoda etablovaných politických stran, jako je Občanská demokratická strana, že se dá poukázat na její historii, na pozitiva a negativa toho, co dělaly před 10 lety, před 15 lety, podobně jako jiná etablovaná politická strana - Česká strana sociálně demokratická. Já si naopak myslím, že je to pozitivum, že si můžeme vzájemně vyčítat, co kdo z nás udělal špatného před 10 nebo před 15 lety, protože to ukazuje ukotvenost takových etablovaných politických stran v českém politickém systému, zvyšuje to jeho přehlednost a stabilitu.
Musím také říci, že samozřejmě teze, že vlády sociální demokracie nastartovaly růst, je teze úsměvná, kterou nesdílí žádný renomovaný ekonom. Česká ekonomika založená jako ekonomika malého státu na své otevřenosti a na své proexportní orientaci, je samozřejmě primárně tažena průmyslem, sekundárním sektorem, který tvoří 40 % HDP, a je samozřejmě primárně tažena exportem, tak jako byla tažena v roce 1998, tak jako byla tažena v roce 2002, tak jako byla tažena v roce 2006 a tak jako konec konců je tažena i v roce 2011. Čili byl to především vliv vnější poptávky po českých produktech, po českém zboží, po českých službách, byl to především vliv prostoru EU, který vedl ke zvýšení této poptávky, ke zvýšení exportu, a to byl skutečný a reálný akcelerátor ekonomického růstu. Nicméně ekonomický růst, kterým se tady chlubil pan poslanec Váňa, měl celou řadu negativ z hlediska národohospodářského i sociálního. Tento ekonomický růst totiž po celou dobu byl doprovázen vysokými deficity veřejných financí, protože dosáhnout stomiliardového deficitu státního rozpočtu jako v roce 2006 za situace, kdy byl šestiprocentní růst HDP díky konjunktuře především v Německu a v západní Evropě, tomu říkám skutečný ekonomický horor! To bylo první negativum
Druhé negativum byly špatně nastavené sociální systémy, protože prakticky po celou dobu vlád sociální demokracie se pohybovala Česká republika mírou své nezaměstnanosti nad úrovní půl miliónu osob, a já bych chtěl připomenout, že v nejkrizovějších letech této ekonomické krize, kdy byl například v roce 2009 čtyřprocentní pokles ekonomického růstu, tak se nezaměstnanost, která vyběhla asi v důsledku ekonomické krize nahoru, tak se v podstatě dotkla průměrných čísel nezaměstnanosti z období vlády sociální demokracie. V době hluboké ekonomické krize, takže tady se jednoznačně ukazuje, že toto byly špatně nastavené ekonomické, sociální a daňové systémy za vlád sociální demokracie, které se vyznačovaly obrovským množstvím dlouhodobě nezaměstnaných, až 50 % všech nezaměstnaných byli dlouhodobě nezaměstnaní, to znamená nezaměstnaní, kteří byli v evidenci déle než jeden rok. Česká republika v období vlád sociální demokracie měla v průměru 17. nejvyšší nezaměstnanost v rámci Evropské unie.
Co se změnilo po reformách z let 2006 až 2008? No, velmi mnoho. Za prvé, dokumentoval jsem to tady v příjmové situaci rodin, především středněpříjmových a nízkopříjmových, především rodin s nezaopatřenými dětmi, dokumentovat se to dá mimo jiné právě na vývoji nezaměstnanosti, kde díky reformním krokům -
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Pane premiére, já vás na chvíli přeruším. Dámy a pánové, já vás prosím o klid, abychom slyšeli pana premiéra. Prosím, pane premiére.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Děkuji, paní předsedající. Mně to nevadí.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Mně jo.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: (Směje se.) Tak samozřejmě vy máte pravdu. Vyšší bere.
Vyznačovalo se to mimo jiné i tím, že nezaměstnanost dlouhodobého typu poklesla o 40 %, že nezaměstnanost v České republice začala velmi výrazně klesat, přestože klesalo tempo ekonomického růstu /to je třeba si objektivně říci/ a Česká republika se díky těmto reformám z let 2007 až 2008 dlouhodobě, i v období největší ekonomické krize, pohybuje v úrovni nezaměstnanosti kolem 6. a 7. místa v rámci celé Evropské unie. Čili my máme šestou až sedmou nejnižší nezaměstnanost /odspodu/ v rámci celé Evropské unie. Ekonomický růst, který je nyní nižší, generuje zdravější ekonomické a sociální prostředí díky reformám, díky novému nastavení ekonomických a sociálních systémů.
Jednoznačně se na srovnání těchto čísel ukazuje - znovu opakuji, v období vlád sociální demokracie jsme byli na 17. místě z hlediska nezaměstnanosti v rámci EU - v době vlád, ve kterých byla ODS, a je to i dnes, je to po celou dobu v průměru 6. místo odspodu, takže se jednoznačně ukazuje, že tato politika byla správná.
Pan poslanec Váňa tady mluvil o důchodcích. Opět jenom pro srovnání dvě čísla. Když odcházela v roce 2006 od moci vláda vedená sociální demokracií, tvořil průměrný důchod svou reálnou hodnotou, přepočtenou na rok 1989 /na průměrný důchod z té doby/ 103 %, čili byl o 3 % vyšší po osmi letech vlád sociální demokracie svou reálnou hodnotou než průměrný důchod v roce 1989. Když po dvou a půl letech odcházela od moci ODS - musím říci, její tehdejší ministr práce a sociálních věcí - tak tvořil průměrný důchod v relaci k roku 1989 113 %. Byl to absolutně největší nárůst reálné hodnoty starobních důchodů za celé dvacetileté období od roku 1989. Znovu opakuji - ze 103 % během tří let na 113 % průměrného reálného starobního důchodu z roku 1989.
Takže velmi prosím pana poslance Váňu prostřednictvím paní předsedající, aby si opět položil na stůl reálná fakta, seznámil se s nimi a pak mluvil se znalostí věci, aby tedy nemluvil bez znalosti věci, protože pokud tato fakta zná, tak prostě neříká pravdu. A je to již dnes asi čtvrté upozornění, že fakta jsou někde jinde než tam, kde si myslí, že jsou, pan poslanec Váňa.
Co se týče daně z přidané hodnoty, ano, je skutečností, že nárůst snížené sazby daně z přidané hodnoty má vliv na cenovou hladinu. Ano, nikdy jsme to nepopírali, tento vliv tady mimo vši pochybnost je. Jestliže se k 1. lednu roku 2008 zvýšila snížená sazba daně z přidané hodnoty z 5 procentních bodů na 9 procentních bodů, bezesporu to mělo vliv na cenovou hladinu. Český statistický úřad, Ministerstvo financí i Česká národní banka tato čísla přesně spočítaly a dnes je jednoznačně dokumentovatelné, že tento čtyřprocentní nárůst snížené sazby daně z přidané hodnoty způsobil nárůst cen o 0,6 procentního bodu. Čili inflační vliv tady byl, ale byl pod jedním procentním bodem. Čili byl velmi marginální.
Strašit tedy obrovským inflačním impulsem, když se v příštím roce bude pouze opakovat podobný manévr, to znamená, že snížená sazba daně z přidané hodnoty vzroste o 4 procentní body, z 10 % na 14 %, znamená opět mluvit bez konkrétních údajů a spíše na základě dojmologie než na základě konkrétních faktů.
Mimochodem, i pan poslanec Váňa, prostřednictvím paní předsedající, by si měl vzpomenout, kdy vlastně došlo k největšímu nárůstu daně z přidané hodnoty. Je to kontrolní otázka na pana poslance Váňu, prostřednictvím paní předsedající, zda ví, kdy došlo k největšímu nárůstu daně z přidané hodnoty. Nebylo to za vlád vedených Občanskou demokratickou stranou. Bylo to za vlád sociální demokracie, bylo to za vlády, kdy byl ministrem financí stávající šéf sociální demokracie, pan Bohuslav Sobotka. A stalo se to zákonem z roku 2003, kterým se od 1. května 2004 přesunula drtivá většina položek zboží a služeb ze snížené sazby daně z přidané hodnoty z pětiprocentní sazby do základní sazby 19 %.
Mimochodem, tuší pan poslanec Váňa, o kolik se tehdy zvýšilo zdanění občanů České republiky? O 60 mld. korun. O 60 mld. korun byl nárůst daně z přidané hodnoty.
Jestliže vyjdeme z toho, že příští rok dojde ke zvýšení snížené sazby DPH o 4 procentní body, tak se jedná o částku zhruba okolo 25 mld. Kč, čili o částku, která je v podstatě pod 50 % tehdejšího zvýšení daně z přidané hodnoty. Čili to absolutně největší a nejdramatičtější zvýšení DPH v této zemi, které dramaticky, více než dvojnásobně, přesahuje jakékoliv zvýšení DPH, které udělala ODS, udělala sociální demokracie, udělala ho v roce v roce 2004. To byl ten dramatický zásah do systému DPH, který daleko přesahoval zásahy, které děláme teď, a měl dramaticky vyšší dopad do peněženek občanů.
Ano, je tady legitimní námitka, že řada těch kroků byla vynucena vstupem do Evropské unie, jinými slovy, že jsme museli provést tuto harmonizaci na základě vstupu do EU, ale já bych chtěl připomenout, že významná část těchto daňových změn byla dělána navíc. Byly tam přesunuty i velmi významné položky, které přesunuty být nemusely. Kdyby například tehdejší vláda sociální demokracie lépe vyjednávala s EU vstupní smlouvu, nemuselo dojít k tak dramatickému nárůstu daně z přidané hodnoty.
Co se týče dalších věcí, o kterých tady mluvil pan poslanec Váňa, mluvil tady například - když vidím paní poslankyni Kohoutovou, kterou velmi srdečně zdravím - o invalidech a o příslušných vyhláškách.
Zaznělo to velmi dramaticky, ale zaznělo to opět bez znalosti věci. Řekl bych, že to byla taková typická váňovština.
Ano, byla to vyhláška, ale vyhláška, která reagovala na vývoj medicíny, protože tato vyhláška nebyla novelizována dvacet let. Kdo se podívá na vývoj farmakologie a medicínských technologií někdy na počátku devadesátých let a po dvaceti letech, a chce posuzovat například míru invalidity prováděnou například invazivními chirurgickými postupy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a porovnat to třeba s laparoskopickými operacemi posledního desetiletí, tak vůbec neví, o čem mluví. To jsou samozřejmě dramaticky rozdílné podmínky. Dramaticky rozdílné podmínky v lékové politice a s jejich vedlejšími dopady při některých ochořeních. Možnost lepšího léčení některých úrazů, dostupnější a kvalitnější lékařské péče.
Tato vyhláška - je spíše na podiv, že byla vydána až tak pozdě, že dvacet let nereagovala na vývoj medicíny, že zakonzervovala pohled na medicínu, který odpovídal první polovině devadesátých let. Čili přesně naopak - jak to, že tato vyhláška byla vydána až tak pozdě? Proč nebyla vydána dřív?
A já musím říci, že na této vyhlášce bylo důležité především to, že nebyla psána úředníky. Nebyla psána v úřadovnách Ministerstva práce a sociálních věcí nebo Ministerstva zdravotnictví. Byla důsledně od počátku zpracována odbornými společnostmi České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, čili v sobě zahrnovala pokrok medicíny, ale také fundovaný pohled, ne úřednický byrokratický pohled, ale fundovaný pohled špičkových českých medicínských kapacit, který dokázal posoudit tento vývoj medicíny, technologický pokrok medicínsky, a také ve farmakologii a odrazit ho do podoby této nesmírně moderní a kvalitní vyhlášky.
Takže je to přesně naopak. Já jsem přesvědčen, že za tuto vyhlášku by česká státní správa, i za způsob její přípravy v nejhlubším kontaktu s odbornou veřejností, měla být česká státní správa spíše pochválena než kritizována.
Co se týče platových záležitostí, o kterých tady mluvil poměrně pateticky pan poslanec Váňa, já bych chtěl jenom připomenout, že vláda zvýšila platy pedagogických pracovníků v regionálním školství, že všechny kroky, které vláda dělá a hodlá dělat v oblasti změn ve zdravotnické reformě, jsou mimo jiné silně motivovány tím, aby mohlo dojít k navýšení mzdové úrovně nejenom lékařského personálu, ale i nelékařského zdravotnického personálu a ostatních pracovníků ve zdravotnictví. To je jeden z hybných momentů a klíčových momentů reformy zdravotnictví, na které vláda a pan ministr zdravotnictví velmi intenzivně pracuje.
Zrovna tak my jsme přesvědčeni, že českému veřejnému sektoru prospívá politika mít o něco méně, ale o to lépe placených lidí ve veřejném sektoru. Já považuji mimochodem za zdravé, že poprvé se ve státní správě za posledních dvacet let snížil počet pracovníků. Nikoliv zvýšil, ale snížil reálně. Já považuji za správné, jestliže podporujeme výkonové principy i ve veřejném sektoru. A mimochodem považuji za ekonomicky nesmírně zdravé, že poprvé po dlouhých letech předstihla průměrná mzda v podnikatelském sektoru průměrnou mzdu ve veřejném sektoru. Protože dlouhodobě je nastavený systém, že průměrný plat ve veřejném sektoru byl vyšší než v podnikatelském sektor, nebo chcete-li než v soukromé sféře, já jsem prostě nikdy nepovažoval za zdravý.
Takže je tady určitě celá řada věcí, o kterých lze diskutovat, ale chtěl bych velmi poprosit, abychom o nich nediskutovali ideologicky, bez faktů a na základě dojmů. Ale naopak abychom pracovali s reálnými argumenty, s reálnými čísly, se skutečností, nikoli s fikcí.
Dámy a pánové, parlamentní rozprava by neměla být on science fiction. Děkuji.
(Potlesk koaličních poslanců.)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji, pane premiére.
