Pořád věřím

Víte, že každé dva týdny přijde lidstvo o jeden jazyk? I když je tento úbytek největší ve Spojených státech amerických a v Austrálii, jazyky vymírají i v Evropě. Sedm miliard obyvatel zeměkoule hovoří přibližně 7 000 jazyků, v Evropě připadá na necelých 50 států více než 200 jazyků. Lingvisté se domnívají, že během příštího sta let by mohla zmizet téměř polovina jazyků, jimiž se dnes na světě mluví. Více než tisíc z nich je už nyní v seznamu kriticky nebo silně ohrožených, takže balancují na pokraji zapomnění. Vymřelé jazyky zastupuje například polabština, kterou se naposledy hovořilo v 18. století. V této souvislosti UNESCO vytvořilo dokonce seznam ohrožených jazyků. Stojí za připomenutí, že přede dvěma sty lety se nacházela na pokraji zániku i čeština. Nebýt tehdy hrstky vlastenců, mluvilo by se dnes na našem území německy, polsky nebo maďarsky. A tisíc let hrdé tradice a kultury by bylo nenávratně ztraceno. Važme si toho, že naše úžasná země má svůj jazyk. Opakujme dětem, aby v používání anglických převzatých názvů nezapomínali na naši češtinu. Protože bude i jejich budoucím úkolem, aby si jejich děti vážili češtiny minimálně stejně a měli k ní ideálně ještě hrdější a vřelejší vztah!

Při hokejových nebo fotbalových kláních hrdě neseme dresy v barvách naší země a právě takové chvíle nás semknou v jeden pevný nerozbitný celek. Proč ale tuto naši národní hrdost nepřenášíme ze stadionů také do dalšího života? Všichni víme, jak vypadá náš každodenní soudobý protihráč. Bojíme se o ztrátu hodnot. A mě na hodnotách záleží. Nestydím se za to, že jsem Čech. Chci vlajkou z hokejového utkání mávat celý rok. Jsme citliví, že Indiáni ztrácí jazyk nebo co se děje jiným národům například v Africe. Jsme ale přeci lidé se stejnou hodnotou - pokud máme strach o ně, tak je přeci legitimní střežit a chránit i náš jazyk, naše tradice! Je přeci správné obhajovat je a nezapomínat na ně u sebe. Každý národ je jiný a není nacionalismem, když hájíme své zájmy.

Mým cílem je chránit naše dědictví. Stačí, když se společně spojíme a vrátíme se ke kořenům. Pokud máme o budoucnost strach, musíme si začít uvědomovat, že současný prázdný prostor lze vyplnit. Klíč k naší budoucnosti je totiž i naše minulost. Nezapomínejme na historii, učme ji a opakujme našim dětem. Pojďme slavit a prohlubovat naše světské a církevní svátky. Dodržujme Vánoce a nedopusťme, aby například příští 8.5. lidé věděli o svátku pouze proto, že nemusí do práce nebo protože je v obchodech zavřeno. Začněme zaplňovat vakuum. Nemůžeme rozhodovat o globálních věcech, ale můžeme s tím něco udělat sami. Chceme se opevňovat zvenku, ale obehnat drátem hranice neutlumí naši vlastní nejistotu a strach. Jediné řešení a jistota je opevnit se zevnitř. Pokud budeme mít pevné hodnoty, nebudeme v ohrožení. Ubráníme se sami. Nemáme se za co stydět, za národní hrdost umírali lidé století dozadu – letci i legionáři. Tohle je naše cesta, naše nové národní obrození. Začněme u sebe a nebojme se toho! Jsme Češi, tak jimi zůstaňme a buďme!